Carlo Goldoni: Kavárnička. Klepy z benátských ulic

Ve svých třísvazkových pamětech Goldoni zaznamenal podrobně okolnosti, za níž jedna z jeho nejranějších komedií vznikla. Byla jednou z 16(!) komedií napsaných v roce 1750, v němž Goldoni plnil svůj furiantský slib z roku předchozího. Pod okamžitým dojmem propadu jedné ze svých komedií furiantsky slíbil první dámě hereckého souboru, že v příští sezóně dodá divadlu 16 nových kusů. Později toho sice mnohokrát litoval, ale jeho slib byl z dnešního pohledu skvělým „marketingovým tahem“, který přitáhl Benátčany do divadla a plnil jeho pokladnu.

V Kavárničce uplatnil Goldoni již zásady své divadelní reformy. Tou hlavní byla zásada nepostavit děj na jedné ústřední postavě, ale rozložit téma do několika charakterů. Za dějiště hry si vybral (a nebylo to naposled) ulici rodných Benátek a na ní umístil malou kavárnu, u jejíž stolků, ať v interiéru, nebo před ním, se scházejí dobře odpozorované typy Goldoniho současníků. Kavárna je místem, kam se chodí uvolnit a vyměnit pár posledních klepů.

Jako v každé Godoniho komedii se děj odvíjí v rychlém tempu a řeší se tu několik zápletek. Konec však všechno napraví. Dobrácký kavárník Ridolfo a číšník Filuta pomohou překonat nezřízenou vášeň k hazardu mladému kupci Eugeniovi a smířit ho s jeho nešťastnou a zároveň jižansky temperamentní manželkou Vittorií. Poutnice Placida najde svého záletného manžela Flaminia a neoblíbený žvanil a pletichář Don Marzio, jehož přičiněním se ledacos zamotalo, raději opustí Benátky.

Kavárnička má i po více jak dvou stoletích překvapivé analogie k dnešní době, v níž psychiatři vyhradili nezřízené vášni k hazardu místo ve skupině psychických nemocí. Sociální důsledky hazardu rozpoznal a pranýřoval Goldoni tak živě, že vyvolal nevoli mnohých Benátčanů, kteří pobyt v herně považovali za skvělou zábavu. Goldoniho odpověď však byla břitká: „Není má vina, že v mé postavě někdo pozná své chyby, ale je to vina chybujícího, že se pro svůj osud cítí dotčen charakterem, který já vykreslil.“