Viktor Ponrepo a jeho první český biograf
Od otevření prvního stálého kina na českém území letos uplynulo 110 let. Sídlilo v domě U Modré štiky v Karlově ulici v Praze a jeho provozovatelem byl kouzelník a eskamotér Viktor Ponrepo.
„Divadlo živých fotografií! Nejkrásnější a nejlevnější zábava v Praze. Ponrepův biograf. Oživené fotografie! V sále u „Modré štiky“ v Praze, Karlova ulice. Každý týden v sobotu zásilky nejvybranějších atrakčních čísel sensačního obsahu z uznaných vynikajících továren světových, by bylo i těm největším požadavkům v každém ohledu zadost učiněno!“
Tato slova mohla na podzim roku 1907 upoutat pozornost každého, kdo otevřel inzertní rubriku pražského denního tisku. Principál „Divadla živých fotografií“, jak Viktor Ponrepo svůj podnik nazýval, se takto obracel na Pražany a lákal je na návštěvu jeho nově zřízeného podniku.
Pro občany hlavního města nebyl v té době film zdaleka ničím novým a nevídaným. Uplynulo přeci jen už dvanáct let od chvíle, kdy bratři Lumiérové uskutečnili v Paříži první veřejné filmové představení, a jejich vynález se následně začal šířit do celého světa.
Česká veřejnost mohla živé obrázky poprvé obdivovat v roce 1895 na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze, kde byl vystaven Edisonův kinetoskop – promítací přístroj pro jednu osobu, fungující na principu hracího automatu. V dubnu 1896 v Karlových Varech proběhlo první promítání filmů v „lumiérovské“ variantě, a zahájilo tak sérii pravidelných návštěv zahraničních filmových společností na českém území.
Rekvizity a imitace zvuků
Zvýšení popularity kinematografu u české veřejnosti v roce 1898 významně napomohl Jan Křízenecký, když se snímky tohoto prvního českého filmového tvůrce staly hlavní atrakcí Výstavy architektury a inženýrství v Praze.
Viktor Ponrepo, vlastním jménem Dismas Šlambor, v tom roce oslavil čtyřicítku a měl za sebou už 17 let trvající kariéru kočovného kouzelníka a eskamotéra. Na sklonku 19. století ho ovšem zastihujeme v čase, kdy publikum na jeho štacích reagovalo na tradiční kouzelnické triky čím dál častěji jen krčením ramen a vlažným, nuceným potleskem.
Ponrepo proto hledal atrakci, kterou by svá představení oživil a pozvedl je nad úroveň stále početnější konkurence. A když viděl, jak se kinematograf i v Čechách těší stále větší oblibě, pochopil, že nejde o prchavou módu, ale o vynález s mimořádným potenciálem.
V roce 1899 Ponrepo odkoupil kinematografický přístroj od jeho patrně prvního českého majitele – táborského fotografa Ignáce Šechtla – a po vyřízení potřebné licence začal ještě v témže roce začleňovat do svého programu promítání filmů.
Zařadil se tak po bok celé řady podobných nadšenců, kteří na přelomu století v provozování putovního kina objevili naplňující a výnosnou činnost. Něktěří z nich se, podobně jako Ponrepo, později stali majiteli úspěšných stálých kin. Za všechny jmenujme například Františka Ponce, budoucího majitele žižkovského Royal Bioskop (na jeho místě dnes stojí divadlo Ponec) nebo Maxmiliána Stanislava Kocka, pozdějšího ředitela kina Passage na Václavském náměstí, ve svě době největšího biografu v Čechách.
Z dochovaných svědectví o Ponrepově putovním kině lze usuzovat, že svoje konkurenty Viktor Ponrepo převyšoval zejména ve způsobu, jakým dokázal novou atrakci divákům prodat. Sám svým hlasem obstarával doprovodný komentář k promítaným filmům a vždy měl po ruce připravené rekvizity, s jejichž pomocí mohl v patřičnou chvíli imitovat zvuk, který si zrovna žádalo dění na plátně. V tomto mu později pomáhal jeho bratr Karel Šlambor, jehož umění napodobovat hlasy pražských herců se stalo proslulým.
V léte 1901 se Viktor Ponrepo se svým putovním kinematografem poprvé představil pražskému publiku, a sice v Pištěkově letním divadle na Královských Vinohradech. Jeho velkým snem ale vždy bylo usadit se v hlavním městě natrvalo a trvalo mu ještě dalších šest let, než se mu ho podařilo uskutečnit.
15. září 1907 tak mohl poprvé typickým sejmutím klobouku pozdravit zaplněný sál u Modré štiky, aby přivítal diváky na prvním představení jeho stálého kina. A brzy ho následovali další.
Kino se nesmí vyskytovat u škol, kostelů a nemocnic
Z biografů, které vznikly pouze v následujícíh třech letech, uveďme například již zmíněný Royal Bioskop Františka Ponce nebo Kino Lucerna na Václavském náměstí, které je se svojí více než staletou historií, počínající rokem 1909, nejstarším dosud fungujícím biografem v Čechách.
V letních měsících, kdy vysoké teploty činily pobyt v uzavřeném kinosále nesnesitelným, se Viktor Ponrepo se svým promítacím přístrojem stěhoval do venkovních prostor. Filmy promítal například v zahradě akciového pivovaru v Nuslích nebo v prostorách dnes již zaniklé usedlosti Bezovka, pokaždé s velkým úspěchem.
Počáteční léta stálých kin byla kromě jiného spojená s bojem proti předsudkům, které novou formu zábavy provázely. „Úřady hleděly na kina jako na nízkou a potenciálně problémovou zábavu. V nařízení z roku 1912, které platilo až do dob Protektorátu pro celou naši zemi, se například praví, že kino se nesmí vyskytovat v blízkosti škol, kostelů a nemocnic,“ říká filmový historik Ivan Klimeš.
Proti omezující byrokracii a předsudkům vzdělané části veřejnosti bojovali Ponrepo a ostatní majitelé kin mimo jiné tím, že architekturou biografů a jejich vnitřním vybavením napodobovali klasická divadla. Ani v Ponrepově kině tak nechyběl foyer, šatna nebo cukrárna.
Cesta biografu k celospolečenskému uznání byla nicméně postupným procesem, který rakouská byrokracie spíše přibržďovala. Ivan Klimeš dodává: „Obecně platí, že společenskou pozici kina změnila 1. světová válka, protože se ukázalo, že kino je důležité kvůli propagandě a vydělávání peněz na vdovy a sirotky.“
Špatná hospodářská situace v polovině 20. let poznamenala kromě jiného i zábavní průmysl a záporně se projevila také na návštěvnosti kin. Jejich majitelé, včetně Viktora Ponrepa, kteří byli zvyklí promítat v zaplněném sále, čím dál častěji pozorovali prázdná hlediště. Když Ponrepo zjistil, že mu samotné promítání filmů nevydělá dostatek peněz na živobytí, vrátil se zpátky ke svým eskamotérským kořenům. Oprášil některé své staré kouzelnické triky a začal jimi oživovat filmová představení.
Viktor Ponrepo zemřel na mozkovou mrtvici 4. prosince 1926 ve věku 68 let. Jen těsně se tak nedožil nástupu zvukového filmu, který od roku 1929 začal postupně pronikat i do českých kin. Možná symbolicky bylo Ponrepovo kino v roce 1936 posledním pražským biografem, který novou technologickou novinku přijal za svou, a definitivně tak i u nás ukončilo éru němých kin – éru, která právě za zdmi domu U Modré štiky v roce 1907 začala.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
